Nový vozka na kozlíku revizionizmu

U

veřejnění dopisu čínských soudruhů zatřáslo s revizionisty, své "koncepce" zrady socialismu se však nevzdali; některé své výroky sice na čas pozměnili, krátce po poradách se ukazovali v revolučním světle na dobře tematicky orientovaných shromážděních, ale revizionizmus páchali dál.

Koncem srpna 1964 přiletěl do Československa Chruščov, aby se zúčastnil oslav dvacátého výročí Slovenského národního povstání; v Čechách i na Slovensku ho vítali nadšenci, bylo jich vždy kolem jednoho sta tisíc; vypadal skvěle, zářil zdravím a svým vtipem, byl plný perspektiv i síly, posuďte jeho jednu stať, jenž vyslovil po příletu do Prahy:

"… nechť odpůrci nedoufají, že nás mohou zničit třikrát nebo čtyřikrát, a my je jen jednou, jak říkají. My na to odpovídáme: nám stačí, když protivníka zničíme jen jednou. Pokud jde o vaše hranice se západním Německem, ať již tam jsou jacíkoliv revanšisté, neuvidí pochod na Východ… Nehrozím, ale varuji. Teď už Hitler se svými hordami do Volgogradu pochodovat nemůže…"

K čemu by byl Hitler, když sám revizionizmus Chruščova otevíral dokořán cestu buržoazní ideologii, tím že hanobil revoluční ideologii i historii ortodoxního komunismu, odstraňoval z funkcí revolučně orientovaný komunisty a politickým avanturismem odrazoval kolísající; jeho mírová politika byla založena na ničivé síle atomových zbraní; ale ty jen vytvořily nové podmínky nových válek – v žádném případě nevytvořily, ani v tom nejmenším, předpoklady pro mírovou koexistenci buržoazie s komunismem – válka za existence vykořisťování je naprosto přirozená a neodstranitelná; do Volgogradu a zemí socialistického tábora nemusel pochodovat Hitler, na vlnách revizionizmu, který přirozeně přerostl ve zradu, jakou dějiny zatím nepoznaly, vtrhly americký dolaru a německá marka; do Stalingradu - do zemí diktatury proletariátu, by se nikdy nedostaly.

Asi za měsíc, přesně 19. září 1964 se Chruščov blýskl před účastníky světového fóra mládeže, které se konalo v Moskvě; a tam ve svém projevu odpovídal na výtky čínských komunistů; a dělal to způsobem, který byl příznačný právě pro revizionistu, revizionizmus vůbec, prázdnými bezobsažnými, ale chvástavými gesty.

V úvodu plýtval výrazem dělnická třída, on který nedávno, v roce 1961, na XXII.sjezdu KSSS zahubil její historické poslání, když vyhlásil stranu a stát, kdysi vyhraněné proletářské a ve všech ohledech mimořádné úspěšné subjekty, za orgány všeho lidu.

Věděl, že existuje leninské kdo s koho, ale tento stěžejní pojem období přechodu od kapitalismu k socialismu si zjednodušil; na fóru prohlásil: "… to hlavní při rozhodování kdo s koho je hospodářské soutěžení, a opakuji potřetí – hospodářské soutěžení." Pravda to sice nebyla, ale dost blízko pravdy byl, vyhlašovat takový axiom neměl právo; ekonomika SSSR se nerozvíjela, bloudila v ustavičných reorganizacích, jeho politika nemobilizovala lid do pracovního hrdinství, zmítaly s ní těžké ideologické i ekonomické neduhy; právě v tu dobu se zhroutilo Chruščovovo zemědělství, nikdo neví po kolikáté to bylo; obilí se nakupovalo v zahraničí, vše se svádělo na neúrodu tohoto roku, nikdo nevysvětlil, proč se výrobní manko nevykrývá ze státních rezerv, které si v obilí, surovině strategického významu, chová každá země; neúrodu válečných let Stalin vykryl jedině ze státních rezerv, při její tvorbě obilí stačil exportovat!

Potom si Chruščov pomáhal demagogií, prohlásil: "Někdo si na nás ukazuje prstem, že prosazujeme mírové soužití. Ano, my jsme pro mírové soužití mezi státy s rozdílným sociálním a politickým zřízením, ale jsme proti mírovému soužití nepřátelských tříd. Jsme pro třídní boj. Nemůže být míru mezi těmi kdo vykořisťují, a těmi kdo jsou vykořisťováni. To je naše filozofie mírového soužití. A jsem přesvědčen, že je to filozofie správná."

S takovým demagogickým nesmyslem se mohl předvádět Chruščov světovému fóru mládeže, které bylo politicky, především třídně neobyčejně pestré, ale že s ním mohl i před proletariát a jeho vůdce, že ho bez uzardění otisklo Rudé právo, tak to se věřit nechce, a přece tomu tak bylo; nyní již bez údivu:

Každý stát je nástrojem moci vládnoucí třídy a prosazuje i zajišťuje zájmy své třídy, která si ho vytvořila a má ho v moci, kapitalistické třídě například zajišťuje stát takovou právní úpravu, aby vykořisťování a všechny ostatní zájmy vykořisťovatelů byly požehnanou činností.

Stát s kapitalistickým politickým a sociálním zřízení stojí v ostrém, vyhraněném antagonistickém rozporu se státem, který kapitalistické právo na vykořisťování odmítá; a proto mezi nimi vzniká třídní boj; nelze třídní boj omezit na třídy, nelze z třídního boje vytlačit nebo jinak odstranit státy!

Třídní boj nelze udržet v hranicích států také z čistě kapitalistických důvodů; už dávno, dávno tomu bylo kdy kapitalismus vyspěl, vzal na sebe imperialistický charakter, vystoupil z hranic svých států, většinou národních a rozmáchl se zachvátit pro sebe celý svět; při tom národní skupiny buržoazie do sebe secsakramentsky narážely, své problémy řešily násilnými prostředky, třídním bojem mezi buržoazii jednotlivých národů; až došlo k dvěma válkám světovým; při té druhé se dostala buržoazie jako celek do těžkého postavení, bezprostředně hrozila záhuba lidské civilizace – tenkrát lidstvo i buržoazii svým vítězstvím zachránil první socialistický stát, Sovětský svaz, řízený J.V.Stalinem, který byl napaden a tak vtažen do víru třídních válek národních buržoazií světa.

Vidíme, že do třídních bojů vstupují státy v zájmu vládnoucí třídy, v naší době buržoazie; (jen z tohoto hlediska lze posuzovat válku v Čečensku, v Perském zálivu, v Jugoslávii nebo Afghánistánu) je to prosté, i když nyní, po porážce světové soustavy reálného socialismu, tyto otázky komplikuje světová hegemonie Spojených států; vývoji za tohoto stavu se říká globalizace – vůbec to však neznamená, že USA dosáhnou své mety, že Leninova charakteristika imperialismu přestala platit; v době Chruščovova avanturismu to bylo jen jednodušší, zatím nerozvinuté do dnešního stupně, všeobecně a na všech úrovních jasné, a přesto politika mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením v demagogické verzi, nesla revizionizmus na svých bedrech mnoho let.

Nezmiňuji se o otázce národních, osvobozeneckých válek, i v této věci zatemnil revizionizmus marxisticko – leninský výklad, stavěl se tak proti pokroku ve vývoji lidstva a to v místě, které bylo tehdy zvlášť velmi citlivé, plál totiž žár dekolonizace, ve kterém otázka národních válek byla obzvlášť aktuální, revizionizmus se svým mírovým pojetím jej nepodporoval, bránil jeho rozšíření.

Chruščov v projevu také uvedl: "Nám, naší straně se vyčítá, že jsme do usnesení XXII.sjezdu vepsali, že diktatura proletariátu v naší zemi splnila své poslání a z hlediska úkolů vnitřního rozvoje zanikla její potřeba v SSSR. Učinili jsme to protože v Sovětském svazu dnes neexistují vykořisťovatelské třídy a sovětská společnost je jednotná a svorná. Sovětský všelidový stát dnes úspěšně plní úkoly komunistické výstavby, obrany revolučních vymožeností, před pletichami imperialismu."

Dnes po pádu světové socialistické soustavy bych mohl říci: Chruščov se mýlil, historie dokázala, že sovětská společnost byla jednotná jen formálně, na povrchu, že třídní elementy v ní žijící se přetvařovaly a čekaly na svůj den; když přišel, tak se na socialismus vrhly a rozsápaly ho, majetek lidu rozkradly a zem přivedly do úplného područí vykořisťovatelů. Podíváme se na tuto otázku, je důležité nejen Chruščova, ale především revizionizmus usvědčit ze zrady, strašné zrady platných a veřejně známých, klasických axiómů.

Již mladičký Lenin, někdy kolem roku 1900, napsal:

"…boj dělnické třídy s třídou kapitalistů je bojem proti všem třídám, žijícím z cizí práce, a proti jakémukoli vykořisťování. Může skončit jen přechodem politické moci do rukou dělnické třídy…

…existuje jen jeden prostředek, jak skončit s vykořisťováním práce kapitálem, a to: odstranit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, odevzdat všechny továrny, závody, doly a rovněž všechny velkostatky atd. do rukou celé společnosti a zavést společnou socialistickou výrobu, řízenou dělníky samými…

…je nezbytné, aby politická moc, tj. moc řídit stát, přešla z rukou vlády, která je pod vlivem kapitalistů a statkářů…, do rukou dělnické třídy. Takový je konečný cíl boje dělnické střídy, takové jsou podmínky jejího úplného osvobození…

Činnost strany má záležet v podpoře třídního boje dělníků. Úkol strany není v tom, aby vymýšlela nějaké módní prostředky jak pomoci dělníkům, ale v tom, aby se přimkla k hnutí dělníků, vnesla do něho jasno a pomohla dělníkům v tomto boji, který již začali vést…

…boj dělnické třídy je boj politický. To znamená, že dělnická třída nemůže vést boj za své osvobození, aniž se domáhá vlivu na státní záležitosti, na řízení státu, na vydávání zákonů… Z toho samo sebou vyplývá, že ani dělnická třída nemůže vést svůj boj, ani se nemůže domoci trvalého zlepšen svého údělu bez vlivu na státní moc…" (V.I.Lenin, Spisy, sv.2,str.97 – 112)

Již nyní by bylo možno odsoudit revizionizmus; leč léta plynula, boj však pokračoval, stanoviska Lenina krystalizovala; proto nahlédneme do jeho myšlenek, formovaných vítěznou revolucí; 28.června 1919 vyšlo jeho pojednání Velká iniciativa, v něm rozvedl především otázku historického poslání proletariátu, nahlédneme do něho:

"Diktatura proletariátu, jak jsem již nejednou uváděl – není jen násilí na vykořisťovatelích, ba není ani hlavně násilí. Ekonomickým základem tohoto revolučního násilí, zárukou jeho životaschopnosti a úspěchu je to, že proletariát představuje a uskutečňuje vyšší typ společenské organizace práce než kapitalismus. V tom je jádro věci. V tom je zdroj síly a záruka neodvratného úplného vítězství komunismu…

Komunistická organizace společenské práce, ke které je socialismus prvním krokem, se udržuje a čím dále tím více se bude udržovat svobodnou a uvědomělou kázní samotných pracujících, kteří svrhli jho jak statkářů, tak kapitalistů.

Tato nová kázeň není dána shůry ani se nerodí ze zbožných přání, nýbrž vyrůstá z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby, jen z nich. Bez nich není možná. A nositelem těchto materiálních podmínek nebo jejich uskutečňovatelem je určitá historická třída, vytvořená, zorganizovaná, vyškolená, vychovaná, zocelená velkokapitalismem. Touto třídou je proletariát…

Jen určitá třída, a to městští a vůbec tovární, průmysloví dělníci jsou s to vést celou masu pracujících a vykořisťovaných v boji za svržení jha kapitálu, v procesu tohoto svrhávání, v boji za udržení a upevnění vítězství, při vytváření nového, socialistického společenského řádu, v celém boji za odstranění tříd…"

Pane Chruščove a vy všichni ostatní revizionisté(!); zopakuji Leninův výrok. "Jen určitá třída, proletariát je s to vést celou masu pracujících v boji za udržení, upevnění vítězství, při vytváření nového socialistického společenského řádu, v celém boji za odstranění tříd"; a ty stále existovaly, ještě si řekneme, co podle Lenina bylo třeba udělat, aby zanikly stále existující třídy, jejichž existenci jste velkodušně připouštěli, když jste slavnostně likvidovali diktaturu proletariátu; po pravdě řečeno, jak jsem již uvedl, proletariát jste z vedení společnosti odstranili již dávno před XXII.sjezd KSSS, tam jste jen proklamovali již hotovou, dokončenou zradu. H A N B A ! Nepřeháním, V.I.Lenin vás usvědčuje:

"Je jasné, že k úplnému odstranění tříd je třeba nejen svrhnout vykořisťovatele, statkáře a kapitalisty, nejen zrušit jejich vlastnictví, je třeba zrušit také jakékoli soukromé vlastnictví výrobních prostředků" které jste dali s božskou velkorysostí kolchozníkům! "je třeba úplně odstranit jak rozdíly mezi městem a vesnicí, tak i rozdíly mezi fyzicky a duševně pracujícími. To je velmi dlouhý proces. Aby byl uskutečněn, k tomu je nutný obrovský pokrok v rozvoji výrobních sil, je třeba překonat odpor (často pasivní, který je obzvlášť houževnatý a který překonat je zvlášť těžké) četných pozůstatků malovýroby, je třeba překonat obrovskou sílu zvyku a setrvačnosti, spjatou s těmito pozůstatky.

Předpokládat, že všichni pracující jsou stejně schopni této práce, by bylo nejpustší frází nebo iluzí předpotopního, předmarxistického socialisty. Neboť tato schopnost není dána sama sebou, nýbrž vyrůstá historicky a vyrůstá jedině z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby. Tuto schopnost má, na počátku cesty od kapitalismu k socialismu, jedině proletariát. Proletariát je s to vykonat gigantický úkol, který mu připadá, předně proto, že je nejsilnější a nejpokrokovější třídou civilizovaných společností, za druhé proto, že v nejvyspělejších zemích tvoří většinu obyvatelstva, za třetí proto, že v zaostalých kapitalistických zemích… většinu obyvatelstva tvoří poloproletáři…

Ať je maloměšťácké váhání a kolísání neproletářských a poloproletářských mas pracujícího obyvatelstva zpět, k buržoaznímu 'pořádku', pod 'perutě' buržoazie, jakkoli silné a jakkoli nevyhnutelné, nemohou přece jen neuznávat morálně politickou autoritu proletariátu, který nejenže svrhává vykořisťovatele a potlačuje jejich odpor, ale také vytváří nové, vyšší společenské pojítko, společenskou kázeň; kázeň uvědomělých a sjednocených pracovníků, kteří nad sebou neznají žádné jho a žádnou jinou moc než moc vlastního sjednocení, své vlastní, uvědomělejší, odvážné, semknuté, revoluční, důsledné avantgardy.

Aby proletariát zvítězil, aby vytvořil a upevnil socialismus, musí vyřešit dvojí, vlastně dvojjediný úkol: za prvé nadchnout svým sebeobětavým hrdinstvím revolučního boje proti kapitálu celou masu pracujících a vykořisťovaných, strhnout ji, zorganizovat ji a vést ji ke svržení buržoazie a k úplnému potlačení jakéhokoli odporu z její strany; za druhé vést celou masu pracujících a vykořisťovaných, jakož i všechny maloburžoazní vrstvy cestou nového společenského pojítka, nové pracovní kázně, nové organizace práce, spojující poslední vymoženosti vědy a kapitalistické techniky s masovým sjednocením uvědomělých pracovníků budujících socialistickou velkovýrobu.

Tento druhý úkol je obtížnější než první, neboť nemůže být v žádném případě vyřešen hrdinstvím jednorázového náporu, nýbrž vyžaduje nejtrvalejší, nejúpornější, nejnesnadnější hrdinství masové každodenni práce. Tento úkol je však také podstatnější než první, neboť konec konců nejhlubším zdrojem síly k vítězství nad buržoazií a jedinou zárukou trvalosti a neotřesitelnosti těchto vítězství může být jen nový, vyšší způsob společenské výroby, nahrazení kapitalistické a maloburžoazní výroby socialistickou velkovýrobou.

Páni buržoové a jejich nohsledi…, kteří si zvykli pokládat se za představitele 'veřejného mínění', se samozřejmě vysmívají nadějím komunistů, nazývají tyto naděje 'palmou v květináči od rezedy', vysmívají se nepatrnému počtu subotniků ve srovnání s hromadnými případy rozkrádání, zahálky, poklesu produktivity, kažení surovin, kažení výrobků a pod. Těmto pánům odpovíme: kdyby buržoazní inteligence pomáhala svými znalostmi pracujícím, a ne ruským a zahraničním kapitalistům v zájmu znovunastolení jejich moci, pak by převrat probíhal rychleji a pokojněji. Ale to je utopie, protože otázka se řeší třídním bojem, a většina inteligence tíhne k buržoazii. Ne s pomoci inteligence, ale přes její odpor (alespoň ve většině případů) proletariát zvítězí, odstraní nenapravitelné buržoazní inteligenty, předělá, převychová, podřídí si kolísavé a ponenáhlu si získá stále větší část na svou stranu. Škodolibá radost nad nesnázemi a nezdary převratu, šíření paniky, propagování návratu ke starému – to všechno jsou zbraně a metody třídního boje buržoazní inteligence. Tím se proletariát nedá oklamat… Buržoazní inteligence… si zůstává věrna, sloužíc kapitálu a používajíc dál veskrze prolhané argumentace. Před proletářskou revolucí nám vytýkali utopičnost, ale po ní od nás žádají fantasticky rychlé odstraňování stop minulosti…

Jestliže japonský vědec, který chtěl lidstvu pomoci vymýtit syfilis, měl trpělivost vyzkoušet 6O5 preparátu, pokud nevyrobil 6O6., vyhovující určitým požadavkům, musí mít ti, kdo chtějí vyřešit úkol obtížnější: zvítězit nad kapitalismem, dost vytrvalosti k vyzkoušení set a tisíců nových metod, způsobů a prostředků boje, aby mohli nalézt nejvhodnější z nich." (V.I.Lenin,Spisy,svazek 29,str.405 – 428)

Dokud existují třídy, je svoboda a rovnost tříd buržoazním podvodem. Proletariát se ujímá moci, stává se vládnoucí třídou, rozbíjí buržoazní parlamentarismus a buržoasní demokracii, potlačuje buržoazii, potlačuje všechny pokusy všech ostatních tříd o návrat ke kapitalismu, dává pracujícím opravdovou svobodu a rovnost (což lze uskutečnit jen tehdy, je-li zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků), dává jim nejen 'práva', ale též reálnou možnost využívat toho, co bylo odňato buržoazii. Kdo nepochopil tento obsah diktatury proletariátu (nebo, což je totéž, sovětské moci nebo proletářské demokracie), používá tohoto slova nadarmo. (V.I.Lenin, Spisy, svazek 29, str. 506 a 507)

Na závěr důkazního řízení ve věci zločinu proti socialismu, spáchaného revizionizmem na XXII.sjezdu KSSS, vystoupí ještě jeden ze zvlášť pádných žalobců, ten který svůj teoretický objev odkázal proletariátu, Karel Marx:

"… socialismus je vyhlášením permanentnosti revoluce, je to třídní diktatura proletariátu jako nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec, k odstranění všech výrobních vztahů, na nichž tyto rozdíly spočívají, k odstranění všech společenských vztahů, jež těmto výrobním vztahům odpovídají, k převratu všech idejí, jež z těchto společenských vztahů vyplývají.(K.Marx, Třídní boje ve Francii, Spisy K.Marxe a B.Engelse, svazek 7, str. 112 a 113; zde uvedené stanovisko opakoval K.Marx v Oznámení redaktorovi časopisu Neue Deutsche Zeitung, viz. Spisy, svazek 7, strana 352)

Pane Chruščove! řekl jste fóru mládežníků světa: "Nám, naší straně se vyčítá, že jsme do usnesení XXII.sjezdu vepsali, že diktatura proletariátu v naší zemi splnila své poslání a z hlediska úkolů vnitřního rozvoje zanikla její potřeba v SSSR. Učinili jsme to protože v Sovětském svazu dnes neexistují vykořisťovatelské třídy a sovětská společnost je jednotná a svorná. Sovětský všelidový stát dnes úspěšně plní úkoly komunistické výstavby, obrany revolučních vymožeností, před pletichami imperialismu." To bylo drzé a provokativní trvání na zradě a to přesto, že jste z ní už byl usvědčen; odkaz V.I.Lenina i historie by vás měly povolat před soud za tento podvod, který byl těžkou, hanebnou zradou; věřím, že to nebude stále jen stanovisko rozptýlených jednotlivců, ale že komunistické hnutí najde svůj směr a v něm sílu, aby vás marxisticko – leninskou kritikou veřejně usvědčilo z revizionizmu – z hanebné zrady.

V projevu bojoval Chruščov především proti kritice, vyjádřené v dopisu ÚV KS Číny; většinou blábolil, vykřikoval prázdné fráze, nelze vést polemiku se vším co mládežníkům světa, všech politických směrů a všech tříd vypravoval; dříve než úvahu nad jeho "argumenty" skončím, uvedu jeden jeho vznešený, ale prázdný výrok: "Sovětský svaz vyoral první brázdu na lánu socialistické výstavby. Nám připadla ta čest, abychom byli průkopníky i v budování komunismu. Někdo by mohl říci, že se Chruščov chvástá. Nechvástám se tím, já se tím pyšním! Být první kdo razí cestu k nové společnosti, jak to dělá sovětský lid, to je velká čest. A ti, kdo dnes plivají na náš boj, poplivávají sami sebe. A naše leninské dílo, naše hnutí se rozvíjí dál a dále. Jdeme s jistotou kupředu směrem, který nám ukázal Marx, Engels a Lenin." Kdyby to byla pravda, tak by Sovětský svaz nezanikl bez hlesu a téměř beze stopy!!! Ale byl prošpikovaný revizionizmem – produktem buržoazního vlivu a proto jeho cesta nevedla jinam než do jemného, tichého, zcela přirozeného splynutí s kapitalismem!!!

Koncem září 1964 se konalo v Moskvě slavnostní shromáždění ke 100.výročí I.internacionály; hlavním řečníkem byl B.Ponomarjov – už o něm byla v tomto sešitě zmínka, před shromáždění jej uvedl úvodní, krátký projev Chruščova; připomenu z něho jednu stať, uvedl v ní: "My, sovětští komunisté, oslavujeme 100.výročí I.Internacionály a vyzýváme všechny bratrské strany, všechny revoluční síly, aby ještě těsněji semkly své řady, překonaly všechny potíže a sjednotily se pod praporem marxismu – leninismu ve jménu vítězství dělnické třídy, v zájmu drtivé většiny lidstva…" Jednota bratrských stran se rozštěpila v důsledku jeho revizionizmu, v důsledku jeho hanobení historie i odkazu klasiků, spolčil se buržoazními elementy a dal jim bojová letadla, aby je použily proti vojskům bratrské čínské strany, proti vojskům která pronásledovala vzbouřence feudálních tibetských pánů; historickou úlohu dělnické třídy veřejně odvrhl a v projevu nabádal k jednotě v zájmu vítězství dělnické třídy; byl zapleten do svých vlastních osidel, nemohl vyslovit ani zahajovací projev, aby ho nesvírala stále pevněji; stal se neúnosný i pro revizionisty!

1.října 1964 pravděpodobně Chruščov přednesl svůj poslední veřejný projev; na zasedání předsednictva ÚV KSSS a rady ministrů SSSR, kterého se zúčastnili vedoucí představitelé republik, krajů a oblastí i vedoucí pracovníci hospodářských a plánovacích orgánů hovořil o úspěších sovětského hospodářství a směrech rozvoje ekonomiky pro nejbližší období; byl plný iniciativy.

Potom, zcela neobvykle v tak pokročilou roční dobu, odjel na dovolenou; tu však musel přerušit, neboť:

Dne 14.října 1964 se konalo plenární zasedání ústředního výboru KSSS, které, jak bylo uveřejněno, "vyhovělo žádosti soudruha N.S.Chruščova, aby byl uvolněn z funkcí prvního tajemníka ÚV KSSS, člena předsednictva ÚV KSSS a předsedy rady ministrů SSSR a to vzhledem k vysokému věku a zhoršenému zdravotnímu stavu"; plénum zvolilo prvním tajemníkem ÚV KSSS L.I.Brežněva.

Hned po té prezidium Nejvyššího sovětu SSSR, za předsednictví Mikojana, zvolilo předsedou rady ministrů SSSR A.Kosygina.

Po tomto závažném oznámení následovalo několik klidných dnů, prostí komunisté ve velké naději předpokládali, že probíhají intenzivní jednání mezi představiteli KSSS a KS Číny, leč hned na počátku listopadu 1964 byla vydána v Rudém právu zpráva o redakčním článku moskevské Pravdy, nesoucí název Velký prapor budovatelů komunismu; praporem byl program, přijatý na XXII.sjezdu KSSS, v mysli komunistů zavládla trpkost, hořce nakyslá, svíravá pachuť, tak je to asi správně, rozhodně to nebylo zklamání, které by hledalo revoluční úlevu v odboji; revizionizmus měl před sebou volný politický prostor, hned ho v článku využil.

V rozporu se skutečností, která byla naprosto zřejmá, článek tvrdil, že komunistické a dělnické strany přijaly program KSSS jako vynikající dokument tvůrčího marxismu – leninismu, podle něhož se silným průmyslem se má vybudovat i vysoce produktivní zemědělství, k čemuž dopomůže všestranná mechanizace a důsledná intenzifikace a že od XXII.sjezdu KSSS v tomto směru už bylo nemálo uděláno, atd.; bohužel, formální, pro revizionizmus naprosto zákonité, prázdná, jen prázdná slova.

Novinku je snad možné vidět v tvrzení článku: "Vedoucí úlohu v sovětské společnosti má nejpokrokovější třída – třída dělníků." Skvělý XXII.sjezd KSSS a jeho závěry se tu, v článku na jeho oslavu, nekompromisně přestavují, už není rozhodující absolutní všelidová strana s všelidovým státem, ale vedoucí úlohu přejímá nejpokrokovější třída – třída dělníků; a to si dovolí redakční článek takto zacházet se závěry sjezdu; proč ne, vždyť nikdo neví, nikdo nikdy nespecifikoval, předtím ani potom, co je vedoucí úloha, hlavně když tento tajemný implantát uklidní kritiky, když se na revizionistech nebude už chtít, aby se uplatňovala diktatura proletariátu, jen a jen proletariátu, třeba pod pojmem lidová demokracie, jako to bylo v Československu za života Gottwalda, tedy jen velmi, velmi krátce, nebo dělnická demokracie, jak diktaturu proletariátu řídce, ale přece jen někdy označoval V.I.Lenin.

Tak se narodil pojem "vedoucí úloha"; nikdo nevěděl co znamená, ale síla jeho slov hrála svou úlohu po mnoho generací; vynálezcem, tak to nasvědčují i jiné originality, byl asi sám Suslov.

Závěr článku tvrdil, že leninskou generální linii vklínil XX.XXI.a XXII.sjezd jak do programu strany, tak i do vůle všeho lidu, že do ní patří kolektivnost řízení i neslučitelnost kultu osobnosti a tvrdil, že XX.sjezd KSSS rázně odsoudil kult Stalinovy osobnosti a "vyvinul obrovské úsilí o obnovení leninských norem stranického života."

Naděje, jež vyvolalo "neočekávané" "uvolnění" Chruščova se rozplynuly, Chruščov odešel do zapomenutí, ale jeho odkaz, revizionizmus, ten tu zůstal, aniž by jen jedním slovem jméno svého duchovního otce, jméno Chruščova připomněl; falešná hra vstoupila do druhého dějství.

* * *