Platnost a účinnost právního předpisu

Platnost -právní norma je platná, jestliže byla vydána příslušným orgánem v rámci jeho pravomoci ( viz výše ) a byla řádně vyhlášena.( tj. vyšla ve Sbírce zákonů ČR). Jsou-li tyto podmínky splněny,

je norma platná ode dne vydání. Platnost je uvedena v záhlaví předpisu.

Účinnost -znamená, že každý je povinen se předpisem řídit a dodržovat jej. Datum nabytí účinnosti je zpravidla uvedeno v posledním paragrafu předpisu.

Pokud je uvedeno, že předpis nabývá účinnosti vyhlášením, znamená to, že se platnost a účinnost shodují( děje se tak v případech, kdy je naléhavá potřeba vydat novou právní úpravu). Většinou však právní předpis nabývá účinnosti určitý čas od platnosti.

Toto období od platnosti do účinnosti se nazývá legisvakance.. Tato doba je zde proto, aby se občané i státní orgány s předpisem seznámili.

Právní předpis platí do doby, než je nahrazen novým předpisem. Proto je třeba ke zrušení platnosti a účinnosti předpisu nebo jeho části výslovného ustanovení v novém předpise. Toto ustanovení se nazývá derogační klauzule ( zrušovací ustanovení ), je obsaženo na konci předpisu a uvádí, které předpisy ( nebo jejich části) nově vydaný právní předpis ruší.

Působnost právního předpisu - působnost znamená, pro které území , okruh osob či v jakém čase platí.

Působnost místní - právní předpis může platit pro celé území republiky ( zpravidla ústavní zákony,zákony, zákonná opatření, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev) nebo jen na jeho část ( vyhlášky a nařízení samosprávných orgánů).

Působnost osobní -předpis může platit pro všechny osoby žijící na území ČR nebo jen pro určitý okruh osob ( např. policisty, řidiče motorových vozidel apod.)

Působnost časová - kryje se prakticky s platností.

Publikace právních předpisů

Oficiální text právních předpisů se uveřejňuje ve Sbírce zákonů. Ta vychází periodicky v tzv. částkách.

Systém práva - základním kriteriem dělí je druh společenských vztahů,který příslušný

druh práva upravuje. Právo rovněž dělíme na právo veřejné a soukromé.

1. Právo veřejné -upravuje ty vztahy v nichž stát vystupuje jako nadřazený nositel moci

vůči ostatním osobám, . jimž jsou uloženy povinnosti. Patří sem:

1.1 – právo ústavní - obsahuje normy o uspořádání státu, rozdělení moci ve státě mezi moc

zákonodárnou, výkonnou a soudní a úpravu základních lidských práv a svobod

1.2 – právo správní - osahuje úpravu činnosti orgánu státní správy a přestupkové právo

a správní řízení – říká se mu právo každého dne

1.3 – právo finanční -– upravuje oblast určování a placení daní a poplatků

1.4 – právo trestní -vymezuje jednání, které se považuje za trestné činy ( hmotné ) a činnost

orgánů činných v trestním řízení ( procesní )

2. Právo soukromé – upravuje společenské vztahy na základě rovného postavení účastníků.

Do 31.12.2013 sem řadíme právo občanské ( jehož hlavním pramenem je občanský

zákoník), právo rodinné ( jehož hlavním pramenem je zákon o rodině), právo obchodní

( jehož hlavním pramenem je obchodní zákoník) a právo pracovní ( jehož hlavním

pramenem je zákoník práce).

Od 1.1.2014 jde prakticky o právo občanské,které v sobě nově zahrnuje dříve samostatné

právo občanské, rodinné a obchodní. Nový občanský zákoník upravuje jako samostatnou

část právo rodinné,dále pak práva absolutní ( věcná) a relativní ( závazková)a to

včetně obchodních závazkových vztahů.

Občanské právo upravuje majetkové vztahy občanů a právnických osob, vztahy

osobnostní ( ochranu osobnosti a lidské integrity) a vztahy osobnostně majetkové ( např.

autorské právo).

Mezi soukromé právo je řazeno téžprávo pracovní,které upravuje vztahy mezi

zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu práce a vztahy s nimi bezprostředně

související. Vzhledem k tomu, že však pracovní právo obsahuje určité prvky nerovnosti

účastníku, někteří teoretici je označují jako právo hybridní.

Shora uvedená práva nazýváme rovněž jako práva hmotná.

Zvláštním druhem práva jsou procesní práva – tj. občanské soudní řízení( občanské soudní řízení, civilní řízení), které upravuje činnost soudů při řešení sporů z práva občanského a pracovního a trestní právo procesní (trestní řízení), které upravuje postup orgánu činných v trestním řízení.

Právní normy - právní norma je pravidlo chování vyhlášené státem, jehož dodržování také stát zabezpečuje.

Právní teorie rozlišuje celou řadu dělení právních norem právních norem.

Právní normy rozdělujeme např. na

a) opravňující - opravňují nás k určitému jednání ( např. nahlížet do spisů, sjednat smluvní pokutu, vydědit potomka atd.)

b) zavazující - zavazují nás určitým způsobem jednat. Zavazující normy dělíme dále na normy zakazující – ty zakazují určité jednání ( např. obtěžovat souseda hlukem, držet bez povolení střelnou zbraň atd.) a přikazující ( např. platit daně, dodržovat předepsanou rychlost atd.)

Podle použité legislativní techniky dělíme právní normy na

a) taxativní -obsahující úplný výčet podmínek svého uplatnění ( např. okruh výpovědních důvodů při výpovědi dané zaměstnavatelem z pracovního poměru, důvody vydědění, způsoby sepsání závěti).

b) demonstrativní -upravuje podmínky jejího použití jen příkladmo ( v textu normy jsou podmínky uvozeny zpravidla slovy zejména, především, například ...)

Podle závaznosti dělíme právní normy:

a) kogentní - bezvýhradně závazné, nepřipouštějící odchylky. Upravují se jimi vztahy, které jsou v zájmu společnosti zvlášť důležité. Kogentní povahu mají normy práva ústavního, správního, trestního a finančního, ale i některých jiných předpisů ( např. smlouva o převodu nemovitosti musí mít písemnou formu apod.)

b/ dispozitivní - použije se jen tehdy, jestliže si účastníci své vztahy neupravili jinak. Dispozitivní je většina ustanovení občanského zákoníku v oblasti relativního práva.. Znamená to,, že obsah smlouvy si určí její účastníci sami dohodou a jen pro případ, že tak neučiní, platí úprava obsažená v zákoně.

Výklad právní normy - právní norma je obecné pravidlo chování a tudíž nemůže do důsledku předvídat a postihnout všechny rozmanitosti společenských vztahů a proto musí být při uplatňování v praxi pro konkrétní případ vykládána. Podle toho, který orgán normu vykládá, rozlišujeme výklad:

1- legální – je obecně závazný. Podává je orgán který k tomu byl v ústavě zmocněn. V našem

právním řádu takové zmocnění není obsaženo.

2- oficiální - podává je státní orgán pro své podřízené orgány. Tento výklad nezavazuje

ostatní subjekty a nezavazuje především soud při řešení případného sporu.

3 - výklad ve stanoviscích Nejvyššího soudu - není také obecně závazný, ale v důsledku

autority Nejvyššího soudu významným způsobem ovlivňuje soudní praxi, neboť soudy jej

zpravidla berou za základ výkladu právní normy.

4 - výklad právní normy orgánem aplikujícím právo -výklad provádí zpravidla soud,

který věc rozhoduje, ale také správní orgán ( např.obecní úřad, stavební úřad,

živnostenský úřad apod.). Je závazný jen pro konkrétní posuzovaný případ.

5 - doktrinální výklad ( vědecký) - podávají jej zpravidla právní teoretici

v komentářích,učebnicích, vědeckých časopisech apod. Ani tento výklad není závazný, ale

značně ovlivňuje praxi.