Ještě před XX.Sjezdem KSSS

I

hned po puči revizionisté začali s rehabilitací všech, kteří v minulosti vystoupili proti socialistické revoluci. Mezi prvými, již 3.dubna 1953, byli rehabilitováni lékaři, patřící do skupiny sionistické organizace Joint, jenž byla obviněna (a usvědčena?), že usilovala o zdraví a životy mužů, kteří se angažovali za věc socialismu; měla rehabilitace těchto lékařů spojitost s neočekávanou smrtí J.V.Stalina(?); kromě tohoto případu byla veřejnost seznámena i s rehabilitací Zoščenka a Achmatovové; jejich literární spisy po úpravách zaplavily trh i nabídku veřejných knihoven, v Československu samozřejmě také.

Jinak na povrchu šel život svou původní cestou; například 22.4.1954 byl v Rudém právu uveřejněn obsáhlý článek V.Krutiny – tajemníka ÚV KSČ o diktatuře proletariátu, Chruščov v každém svém projevu vzdával formální hold Stalinovi; například na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR, které se konalo 27.4.1954 řekl: "ÚV v čele s velkým pokračovatelem Leninova díla J.V.Stalinem, plníce Leninův odkaz, neustále upevňoval sovětský stát a učinil z něho mohutnou socialistickou velmoc."

Dne 25.4.1954 bylo v Rudém právu oznámeno:

"Ve dnech 21. až 24.dubna 1954 před trestním kolegiem Nejvyššího soudu československé republiky se konal proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů, působících na Slovensku, kterou vedl Dr.Gustav Husák a kterou tvořili Ladislav Novomeský, Dr.Daniel Okáli, Dr.Ivan Horváth a Ladislav Holdoš.

Všichni obvinění se jako buržoazní nacionalisté dopustili trestného činu proti lidově demokratického státu a slovenského pracujícího lidu tím, že se spolčili navzájem s Vladimírem Clementisem, členem protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského, a dalšími k pokusu zničit samostatnost a jednotu republiky a jejího lidově demokratického zřízení.

Průběh hlavního líčení potvrdil v plném rozsahu trestní činnost obviněných tak, jak to uváděla žaloba generálního prokurátora. Řadou nevyvratitelných důkazů, výpověďmi svědků i vzájemným usvědčením obviněných se ukázalo, že členové této buržoazně nacionalistické skupiny v čele s Dr.G.Husákem se spojili s reakční buržoazii a pod jejím vedením a v závazku vůči ni se vetřeli do vedení Slovenského národního povstání s cílem zmařit boj pracujícího lidu za osvobození. Když se jim to nepodařilo, sabotovali po osvobození československé republiky možnost vybudovat lidově demokratický řád. Právě tak usilovně mařili vypracování Ústavy 9.května, svou činnost založili na rozporu obou našich národů. Svých pozic ve Slovenské národní radě a ve sboru pověřenců zneužili zločinným způsobem proti zájmům československého státu a slovenského lidu tím, že se snažili izolovat jej od českého pracujícího lidu. Posilňovali na Slovensku zbytky kapitalistických a luďáckých pozic a pozic na obnovu kapitalismu.

Rafinovaně podrývali hospodářský a kulturní rozvoj Slovenska, sabotovali výstavbu národních výborů a lidové bezpečnosti. Mařili rázné potrestání luďácko-fašistických zrádců a jiných nepřátel lidu. Brzdili výstavbu lidově demokratického školství, znemožňovali zavedení řádného sytému zásobování pracujícího lidu. Pomáhali sabotovat znárodnění, pozemkovou reformu a konfiskaci nepřátelského majetku.

Po únoru 1948 obvinění umožňovali představitelům buržoazie utéci do zahraničních imperialistických států. Obviněný Okáli umožnil dále ilegální útěky sionistů a židovských kapitalistů a napomáhal jim protizákonným způsobem vyvést z ČSR velké majetkové hodnoty.

Kromě toho obviněný Horváth a Holdoš vykonávali rozsáhlou činnost ve prospěch západních imperialistů.

Zločinná činnost této buržoazně nacionalistické skupiny byla obzvláště nebezpečná proto, že jmenovaní zneužili svých funkcí v Komunistické straně Československa, a proto že tuto škůdcovskou činnost konali v souladu se zločineckými plány protisocialistického centra v čele s R.Slánským, v rámci boje západních imperialistů proti Sovětskému svazu a státům lidové demokracie.

Po závěrečné řeči prokurátora, po řečech obhájců a posledních slovech obviněných se odebralo kolegium Nejvyššího soudu na poradu, po niž jménem republiky byl vynesen rozsudek, který uznal obviněné vinnými z trestné činnosti velezrady, sabotáže a vyzvědačství a odsoudil je k trestům odnětí svobody: Gustava Husáka na doživotí, Ivana Horvátha na 22 let, Daniela Okáliho na 18 let, Ladislava Holdoše na 13 let a Ladislava Novomeského na 10 let.

Kromě toho soud vyslovil vedlejší tresty a to ztrátu čestných práv občanských a propadnutí majetku.

Soud nabyl právní moci.

Pučisté do XX.sjezdu KSSS třikrát jednali na zasedání pléna ÚV KSSS o zemědělství; tam vystoupili proti koncepci rozvoje zemědělství, jak ji stanovil XIX.sjezdu KSSS; ten ukládal rozvoj zemědělství orientovat intenzivním směrem – zvyšovat hektarové výnosy cestou zlepšené péče o půdu i závlahu a ne extenzivní cestou, tedy pěstováním zemědělských plodin na úhoru, či panenské půdě nebo v podmínkách klimaticky nevýhodných, jak bylo na návrh Chruščova, rozhodnuto na plenárních zasedáních ÚV KSSS.

Při těchto jednáních bylo také rozhodnuto udělit kolchozníkům velké daňové úlevy a odpustit jim neuhrazené částky daní; kromě toho revizionisté úplně rozvrátili socialistický charakter sovětského zemědělství a to tím, že zlikvidovali stanice zemědělské techniky a státní stroje z nich dali kolchozníkům do osobního vlastnictví.

Ještě před XX.sjezdem KSSS odjel Chruščov do Jugoslavie, aby tam v objetí s Titem, mezinárodně známým zrádcem věci socialismu, světu demonstroval změnu zahraničně politické orientace SSSR; sovětští revizionisté nikdy s Titem nepochodili, přesto mu stále nadbíhali(!), nikdy ho neopustili; v období, kdy se projednávaly přípravy setkání Chruščova s Titem, se veřejně vyjádřil Molotov tak, že to neladilo uchu Tita; zápletku vyřešil Chruščov po svém, Molotova - ministra zahraničních věcí nechal doma(!), nevzal ho sebou do Jugoslávie.

XX.sjezd KSSS

D

vacátý sjezd Komunistické strany Sovětského svazu se konal na konci února 1956, v době kdy již revizionizmus v KSSS zorganizoval svou sestavu tak, aby v zastřené formě mohl vystoupit před veřejnost.

Jen teoreticky, ale po svém, bez přihlédnutí k revolučnímu pojetí Leninovu, projednal otázku "socialistické zákonnosti", možnost využití různých forem přechodu k socialismu, přijal usnesení, "zabezpečující" zpracování návrhu programu strany – který podle stále platného usnesení XIX.sjezdu KSSS měl být projednán na sjezdu dvacátém, ale to bylo delegátům sjezdu zamlčeno(!), ve skutečnosti byl projednán až na sjedu dvaadvacátém a to se závěry vysloveně protisocialistickými!

Přijal usnesení o zavedení hmotné zainteresovanosti pracovníků na výsledcích vlastní práce. To je nutno považovat za jednu z nejtvrdších ran, zasazených XX.sjezdem KSSS socialismu.

Při vlastní realizaci tohoto usnesení bylo normování práce zrušeno a finanční požitky nad základní tarif – prémie a podíly z hospodářských výsledků, byly vyplácely z hospodářských, přesněji obchodních – podnikatelských výsledků kolektivů – dílny, cechu, továrny, podniku, resortu; při tom vznikaly ve mzdách stále se zvětšující rozdíly ve mzdových požitcích; pro důkaz pravdy zde předběhnu čas – na XXII.sjezdu KSSS, v roce 1961, v hlavním referátu Chruščov prohlásil: "Jak známo, v posledních letech bylo z iniciativy ÚV KSSS vykonáno mnoho pro úpravu mezd. Na základě těchto opatření byly značně sníženy vysoké příjmy a platy některých kategorií pracovníků. Zároveň bylo zvýšeno mzdové minimum. Ke sbližování příjmů různých kategorií pracujících přispívá také stanovený způsob rušení daní ze mzdy. Stručně řečeno, bylo učiněno mnoho, aby se zmenšil rozdíl mezi příjmy různých skupin obyvatelstva. Návrh programu jasně ukazuje, že strana bude v této linii i nadále důsledně a neochvějně pokračovat, že bude usilovat o to, aby v SSSR už koncem prvního desetiletí přestala existovat kategorie pracovníků s nízkými platy…" Věřím, že strana důsledně a neochvějně pokračovala, leč podstatu, příčinu tohoto stavu – systém odměňování podle hmotné zainteresovanosti, která vyvěrala z kapitalistické podstaty, ze zisku podniků, strana neodstranila a rozdíly ve mzdových příjmech dále kategorizaci obyvatelstva prohlubovaly; a to se zmiňuji jen o rozdílech ve mzdách, ke kterým je nutno ještě připočítat i požitky některých pracujících, především záhumenkářů, z volného prodeje potravin.

To nakonec vedlo k třídní polarizaci společnosti; podniky ztratily socialistický charakter, ten se změnil na skupinový, skupiny mezi sebou soutěžily o nejlepší hospodářský výsledek – přesněji o zisk; tím se psychologie některých pracovníků, především z řídících skupin – aristokratů, lidově papalášů, utvrzovala v nemožnost změny starého, kapitalistického vědomí mas v socialistické vědomí, jejich stanoviska dostávala stále příkřejší kapitalistický charakter, na veřejnosti však takto nevystupovali a když ano, tak jen ojediněle; výrobní a společenské vztahy se kapitalizovaly, tento trend nakonec zasáhl celý život socialismu ve všech zemích, s přívlastkem socialistické a zcela ochromil jejich socialistickou podstatu.

XX.sjezd KSSS věnoval mnoho pozornosti leninskému míru – v těžkých rozporech s Leninovými stanovisky byla tato zanícená snaha charakterizována jako leninská i když na prvý pohled byla zcela neperspektivní, zcestná, jen glorifikující buržoazii, která ve své zásadní koncepci nenáviděla socialismus a pro jeho porážku byla ochotna přinést jakoukoliv přechodnou oběť; při "mírových jednáních" manévrovala, stala se nedostižnou když jednání a podněty revizionistů odmítala, tak ukazovala svoji sílu a nedostižnost, převahu i nadřazenost nad socialismem.

Zde připomenu jméno Lenina, ten o míru pojednával mnohokrát, XX.sjezd KSSS se měl kde učit, ale šel proti Leninovi, protože jako výron revizionizmu musel svá stanoviska koncipovat proti Leninovi; bál se však vzpoury ortodoxních komunistů a proto je uspával Leninovým jménem; hanebné, posuďte mírovou koncepci XX.sjezd KSSS, zatím s jedním stanoviskem V.I.Lenina:

"Jednou z forem balamucení dělnické třídy je pacifizmus a abstraktní hlásání míru. Za kapitalismu, a zvláště v jeho imperialistickém stadiu, jsou války nevyhnutelné. Na druhé straně však nemohou sociální demokraté popírat kladný význam revolučních válek, tj. válek nikoliv imperialistických, nýbrž takových, jaké byly vedeny na příklad v letech 1789 – 1871 za svržení národnostního útlaku a za vytvoření národních kapitalistických států, ze států feudálně rozdrobených, nebo jako může vést proletariát, aby v boji proti buržoazii vítězně ubránil své vymoženosti. Propaganda míru musí být provázena výzvou k revolučním akcím mas, jinak rozsévá iluze, demoralizuje proletariát vštěpováním víry v humánnost buržoazie a dělá z něho hračku v rukou tajné diplomacie… Hluboce chybná je zvláště myšlenka, že je možný tak zvaný demokratický mír bez řady revolucí." (V.I.Lenin v březnu roku 1915 na Konferenci zahraničních sekcí SDDSR, Spisy,sv.21,str.158 a 159)

XX.sjezd KSSS zdůrazňoval zásadu kolektivnosti řízení; to byla novinka, prokazatelně postavená proti Leninově demokratickému centralismu; kolektivnost vedení, to byl útok na stranu, na její organizační pevnost, která v rukou kolektivu pučistů se musela rozložit; když se tento proces začal naplňovat, ustala i agitace propagující kolektivnost řízení.

Zde připomenu jedno stanovisko V.I.Lenina, bylo součásti dopisu ÚV KSR(b) organizacím strany, který vyzýval do boje proti Děnikinovi:

"Při řešení záležitostí státu dělníků a rolníků je nutno dodržovat zásadu kolektivnosti řízení. Ale jakékoli přehánění zásady kolektivního řízení, jakékoli překrucování vedoucí k průtahům a neodpovědnosti, jakékoli přeměňování kolektivních orgánů ve žvanírny je obrovským zlem, a tomuto zlu je nutno stůj co stůj, co nejrychleji učinit konec a nezastavovat se při tom před ničím.

Zásada kolektivního řízení nesmí překročit absolutně nezbytné minimum ani pokud jde o počet členů kolektivních orgánů, ani pokud jde o praktické řízení práce, zabraňování 'dlouhým řečem', o co nejrychlejší výměnu názorů, která se musí omezit na podání zprávy a na přesné praktické návrhy.

Kolektivní řízení se musí všude, kde je to alespoň trochu možné, omezovat na nejstručnější projednání jen nejdůležitějších otázek v co nejužším kolektivu, kdežto praktické řízení úřadu, podniku, záležitosti či úkolu musí být svěřeno jednomu soudruhovi, který je znám svou pevností, rozhodností, odvahou, schopností řídit praktickou práci a který má největší důvěru. V každém případě a za všech okolností bez výjimky musí být zásada kolektivního řízení provázena co nejpřísnějším vymezením osobní odpovědnosti každé osoby za přesně vymezenou věc. Neodpovědnost, zastíraná poukazování na kolektivnost řízení, je velmi nebezpečné zlo, které hrozí každému, kdo nemá značné zkušenosti z praktické kolektivní práce, a ve vojenství vede vždy a všude nevyhnutelně ke katastrofě, k chaosu, k panice, k mnohovládě, k porážce." (V.I.Lenin, Spisy,sv.29,str.431 a 432)

Pochopitelně, XX.sjezd KSSS projednával ještě i jiné politické otázky, ale ty nebyly zdaleka již podstatné; uvedu ještě: kult Stalinovy osobnosti se na XX.sjezdu KSSS neprojednával(!); z tribuny sjezdu Stalinovi dokonce Chruščov dvakrát vzdal významný hold; jeho jméno během diskuse v kladném smyslu vyslovil Čou En-laj a Thorez. Režie XX.sjezdu KSSS neudržela na uzdě svých dispozic Mikojana, který jako jediný Stalina napadl a to kritikou jeho Ekonomických problémů socialismu SSSR; měl k tomu "dobrý mandát"; Ekonomické problémy… do nebe vychvaloval na XIX.sjezdu KSSS(!); jiný jméno Stalina na XX.sjezdu KSSS nepřipomněl.

Útok na podstatu, do té doby úspěšné politiky sovětských komunistů, provedl Chruščov až v noci, po skončeném sjezdu, projevem, předneseným užaslým bývalým delegátům, bývalého XX.sjezdu KSSS; jeho vystoupení navazovalo na duch obecné, nekonkrétní, odpovědné osoby neuvádějící diskusní příspěvky pučistů, které jsem zde již jmenoval; pomáhala jim historička Pankratovová, která ve svém diskusním vystoupení hanobila činnost ideové fronty.