Triumf chruščovského revizionismu a resuscitace trockismu
Tedy, vědomi si svých gigantických úspěchů a plodů své vytrvalosti a připraveni k následné leninské cestě socialistické výstavby, naložili tedy pracující s trockistickým blouzněním proti SSSR a jejímu vedení naprosto pohrdavě. To vše se však změnilo s triumfem chruščovského revizionismu v KSSS po smrti Stalina. Chruščovský revizionismus se nemohl nikam dostat se svou touhou oslabit a postupně podkopat socialismus, dosáhnout míru s imperialismem a zahájit dlouhý proces na cestě zpět ke kapitalismu, aniž by nenapadl člověka, který byl, po Leninově smrti v ostrém boji za vítězství leninské linie v otázce socialistické industrializace a kolektivizace nejreprezentativnějším mluvčím a jehož jméno bylo nesmazatelně a neoddělitelně spojeno s budováním socialismu v SSSR, a to, Josefem Stalinem.Proto útok Chruščova proti Stalinovi v jeho tzv. Tajné zprávě XX. stranickému sjezdu KSSS v roce 1956. S tímto útokem na údajný Stalinův „kult osobnosti“ - vše, mimochodem, ve jménu leninismu a s údajným cílem návratu k opravdovým Leninským normám - začal vleklý politický a ekonomický proces, který přinesl zralé kapitalistické ovoce pod milovanou a něžnou péčí a řízením Chruščovova posledního následovníka Gorbačova. Zde se nemohu zevrubně věnovat této otázce, jíž jsem se podrobně zabýval ve své knize Perestrojka - naprostý kolaps revizionizmu[10].
Chruščovův útok na Stalina přinesl retrospektivní důvěryhodnost trockistickému kontrarevolučnímu hřímání proti SSSR z poloviny dvacátých let. Jako pod vedením Chruščova a jeho následovníků začala sama KSSS, stejně jako revizionistické strany v Evropě i jinde, opravdu degenerovat, tak získávaly dlouho opakované trockistické nářky a lamentování nad údajným Thermidorem a degenerací sužující KSSS od roku 1923 zdání věrohodnosti.
Trockismus straní každému kontrarevolučnímu hnutí
Následkem triumfu revizionismu na XX. sjezdu KSSS a pod jeho přímými stimuly jednaly buržoazně nacionalistické tendence v dělnických stranách v úzké spolupráci s imperialistickými zastupitelskými úřady a sdělovacími prostředky, jakož i církví, jež se dostala do popředí v některých lidových demokraciích. V řadě míst - zejména v Maďarsku - to vedlo ke kontrarevolučním povstáním. Všude v těchto otřesech namířených proti socialismu a panování dělnické třídy, to byli – jak se dalo očekávat – trockisté, kteří se postavili na stranu imperialismu, reakce, kontrarevoluce a klerofašismu. Na XI. Světovém kongresu trockistů vzdali jeho účastníci hold CIA a Vatikánem inspirované a vedené maďarské kontrarevoluci těmito slovy:
„Maďarská revoluce ze října-listopadu 1956 došla nejdále v cestě k plnohodnotné antibyrokratické politické revoluci.“ (Imprecor, listopad 1979).
James Burnham, americký trockista a až do roku 1940 Trockého věrný nohsled, otevřeně od roku 1950 obhajoval americkou politiku „osvobození uvězněných národů“ - politiku destabilizace lidových demokracií ve východní Evropě.